K čemu jsme na světě
Své pohlaví jsem si nevybrala, může za ně náhoda. V dětství jsem záviděla bráchovi, že to má jako kluk jednodušší - až později jsem pochopila, že hlavním problémem bylo, že je o tři roky mladší. Nikdy jsem nebyla "typická holka" - neškrábala jsem, regulérně jsem se prala, občas jsem žalovala - to ale kluci taky, lezla jsem po stromech, ale dobře jsem se učila. Domácí práce u nás nikdo nedělil na ženské a mužské - otec si košile klidně vyžehlil sám, a když bylo třeba umyl schody. Matka pracovala v průmyslu a její povolání by jako typicky ženské označit jistě nešlo. Takže nejtypičtějším "ženským znakem" mého dětství byla "dobrá vyřídilka".
Celý život jsem se jako špatně placená učitelka setkávala s tím, že odměny dostávali stejně špatně placení kolegové, kteří "živí rodinu". Štvalo mě to, ale časem jsme to akceptovala. Byli na tom vlastně ještě hůř než já. Nikdy jsem neučila na přefeminizované škole, takže s nadřízenými v podobě mužů i žen jsem problémy neměla. Vdala jsem se, přivedla na svět dvě děti, ale nikdo mě nenutil pobývat s nimi na x-leté "dovolené". Jak jsem se rozhodla, tak to mé okolí vždy akceptovalo - ovšem následky za svá rozhodnutí jsem nesla vždy převážně sama. Proti své "ženské roli" neprotestuji - má své dobré i horší stránky. Jako všechno...
Své děti jsem se snažila vést k rovnosti pohlaví. Oba našli své uplatnění a ani jeden z nich nemá se svou genderovou rolí problém.
Přes to všechno si myslím, že příroda to zařídila tak, aby holky byly na světě proto, aby z nich byly maminky. To, že se mnohé rozhodnou jít zcela jinou cestou, je jen a jen jejich volba. Na jejich kvalitě to nic neubírá, ale jejich biologická role je tím popřena. Naopak když jsem nechala vykastrovat svou jezevčici, spousta lidí mi to měla za zlé. Vzala jsem jí - podle nich - to jediné, proč je na světě. Dožila se ale lidské plnoletosti a měla - to zase podle mě - s námi nádherný život (a my s ní).
To, že někdo napíše v básničce, že holky jsou na světě, aby z nich byly maminky, není nic proti přírodě, ale proti tomu, co my máme uložené v hlavě. Podle mě se rozčiluje hlavně ten, kdo v tom nemá jasno. Kdyby tam stálo, že jsem na světě jen a jen pro to, bylo by horší, ale takto... Vždyť je to pravda, většina holek se maminkami - laskavými, milovanými - stane. A ty, co se jimi stát nemohou či nechtějí, ty prostě budou plnit roli jinou. Taková paní Drábová pokud vím děti nemá, a já si jí přesto nesmírně vážím a nejsem jistě sama. A jiné ženy, které od patnácti přivádějí na svět jednoho potomka za druhým, aby na ně každý měsíc vyfasovaly příspěvek v hotovosti či v podobě poukazu na jídlo, ty asi za můj obdiv (ale asi ani o můj obdiv) nestojí.
Už jsem v jakési diskusi napsala, že pohoršovat se kvůli Žáčkově básničce je nesmysl. Řešme důležitější věci. Jestli budeme holkám vtloukat do hlavy, že mít děti je deklasuje, protože moderní je kariéra a genderová rovnost, vymřeme. Nebo jestli jim budeme vysvětlovat, že děti jsou - ač za toto tvrzení budu asi rozsápána - budoucnost země a že uděláme vše pro to, aby na jejich výchovu nezůstaly samy. Že uděláme vše pro to, aby šla skloubit kariéra a rodina - aby maminkám zůstala dlaň, která hladí, ale aby šanci hladit a konejšit měl i otec, který se pro to rozhodne. Genderová rovnost spočívá v tom, že žena přivede na svět dítě, ale to má oba rodiče, kteří se o ně postarají stejným dílem. Je naprosto jedno, jestli kariéru bude dělat žena, nebo muž. Vždy zůstane maminkou.
Taky jsem párkrát za život slyšela, že jsem "ženská", slepice a pod. Ale taky jsem slyšela ženy, jak pohrdavě mluví o svých mužích. Nic není jednoduššího než vynucovat si úctu a vážnost. Ale dostane se mi jich jen na chvilku. Vychovat macha nedá žádný problém, stejně tak jako uťápnutého chudáčka. Stejně tak dračici, či podřízenou chudinku. Naším cílem snad je, aby děti své pohlaví a s ním spojenou biologickou roli přijaly za své, ale zároveň jim musíme vštěpovat úctu k druhému pohlaví. Již dnes na vysokých školách studuje víc žen než mužů a "nerovných" sňatků, kdy žena má vyšší vzdělání, také přibývá. To, co za mého mládí bylo pro "chlapa" považováno za ostudu, je dnes běžné. Tak proč tolik povyku pro jednu básničku. Pokud se má vnučka jednou rozhodne nemít děti (a já se toho dožiji), bude mi to líto, ale bude to její volba. Není to nic, s čím se není možné smířit, třeba vynalezne nový lék a já na ni budu za to pyšná. Hlavně ať je z ní slušný člověk.
Básničku naleznete třeba zde:
http://versovani.blogspot.cz/2013/05/k-cemu-jsou-holky.html
Jaroslava Indrová
Trocha bilancování na závěr roku
Na konci roku je zvykem bilancovat - ohlížet se zpět a zjišťovat, co nám rok minulý dál a vzal, a také si dávat předsevzetí do roku nastávajícího. Tak se na to podívejme.
Jaroslava Indrová
Hloupneme, nebo jsme stále chytřejší?
Na nejmenované významné akci jsem se setkala s jedním svým bývalým studentem - mimochodem úspěšným mladým mužem - který se mě zeptal, jaké jsou dnešní děti. Jsou jiní než my? Tato otázka a text v sobotní Frontě mě přiměly k zamyš
Jaroslava Indrová
Poděkujme básníkovi za krásné slovo
Dnes je to 34 let, co zemřel básník Jan Skácel. Příslušník brněnské skupiny Host do domu, nedostudovaný učitel, který se upsal krásnému slovu.
Jaroslava Indrová
Trápí vás také noční můry?
Noční můry trápí nejen mladé dívky, kterým královna Mab za hříšné myšlenky přičaruje pupínky na nose, ale asi všechny. Občas... Ale u nás snad ty potvory bydlí.
Jaroslava Indrová
Co nám chybí ke štěstí a zdraví...
Neustále se mluví o tom, že v lékárnách chybí penicilin a jak se ministerstvo snaží, aby ho byl dostatek. Poté, co jsem si dnes přečetla výzvu na webovkách SÚKLu,si říkám, jestli to není jen zastírací manévr.
Jaroslava Indrová
Děti, čtěte rodičům!
Akce Celé Česko čte dětem považuji za chvályhodný počin, ale... Neměly by raději číst děti svým rodičům?
Jaroslava Indrová
Umění vstát z popela
Každý rodič je šťastný, když jeho děti v životě uspějí, když dojdou dál než on. A protože já mám "dětí" po čtyřiceti letech ve školství spoustu, pocit spokojenosti a hrdosti zažívám dost často.
Jaroslava Indrová
Zubařina má zlaté dno
Když jsem před mnoha lety studovala, na stáži v Polsku jsem byla překvapena, kolik Poláků má špatný chrup. Podívám-li se dnes kolem sebe, vidím takové lidi i u nás docela běžně.
Jaroslava Indrová
Přijímačky po česku
A je to tady - nejdřív maturanti zahajují písemkami z češtiny a jazyka či matematiky a hned po nich frčí nebohá holátka ze ZŠ k přijímacím zkouškám.
Jaroslava Indrová
Jak jsme se za totáče připravovali na atomovou válku
Jsou to zhruba dva týdny, co děti přinesly pololetní vysvědčení, ale jeden předmět, který na tom mém nechybí, tam nenajdete. Branná výchova.
Jaroslava Indrová
Kašleme na chyby! Pravopis je pro kočku! Je???
Na Seznamu mě zaujal text Zuzany Válkové s názvem Čeština? Báječná, živá řeč. Strach z chyb a změn může být dědictvím 19. století, říkají lingvisté. která třem odborníkům z oboru lingvistika položila stejné otázky.
Jaroslava Indrová
Když si vás osedlá kůň
V dubnu to bude deset let, co jsem přestala být mudlou a stala se součástí celosvětové komunity vyznavačů geocachingu. Neměla jsem touhu "lovit", potřebovala jsem nápovědu v jedné hře.
Jaroslava Indrová
Moje cestování do Prahy
Už třetí rok jezdím celkem pravidelně k lékaři do Prahy. Kontrolu spojím vždy s návštěvou dětí a vnoučat – ostatně i proto jsem si vybrala Prahu a ne Brno, kde se specializované zařízení také nachází.
Jaroslava Indrová
Zase ta pošta
Celá naše rodina se vyhýbá poště jak čert kříži. Pokud je nutné něco odeslat či si nechat poslat, využíváme konkurenci – DPD, PPL, ale suverénně nejvýhodnější je ZÁSILKOVNA. Ovšem občas se poště vyhnout nedá.
Jaroslava Indrová
A zas mám před sebou dilema
Brzy bude mít svátek patron zemí Koruny české, ale ještě před tím nás čekají volby - komunální a část obvodu bude volit i senátora.
Jaroslava Indrová
Nelehký život s berlemi
Na samém počátku léta mě postihl těžký úraz a mou oporou a součástí se na dlouhou dobu staly berle. Dokud na nich člověk není závislý, netuší, jak nelehký je život s nimi.
Jaroslava Indrová
Vzpomínka na maturitu za doby normalizační
Psal se rok 1971, začínala normalizace a mě čekala maturita – z češtiny, nezbytné ruštiny, němčiny a dějepisu.
Jaroslava Indrová
Jak jsem za normalizace skládala maturitní zkoušku
Psal se rok 1971, začínala normalizace a mě čekala maturita – z češtiny, nezbytné ruštiny, němčiny a dějepisu. Už témata písemky byla výživná – v češtině to byl Gottwaldův projev k mládeži jako úvaha, masakr.
Jaroslava Indrová
Český fenomén "taneční"
Zatímco v dospělosti skoro každý vzpomíná na taneční s nostalgickým pousmáním, v době jejich konání to pro většinu bylo, je a zřejmě i bude trauma. Nejslabší jedinci to nedají a místo do zaplacených kurzů chodí za taneční.
Jaroslava Indrová
Jde soudcům vždy o spravedlnost?
Ve svém textu nechci nic a nikoho kritizovat ani odsuzovat, chci se prostě zamyslet nad naší společností v době covidové.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 371
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1912x