Bít, či nebít? Je to to, oč zde běží?
Nejenom, že jsem neměla mobil a počítač, ale neměli jsme ani televizi a auto! A rodiče mě bili!
Jaké my jsme to měli strašné dětství. Otec mi při nedělním obědě dost často vyhověl a dal mi líznout pěny piva, čímž opakovaně poškozoval můj rozumový vývoj. A museli jsme fyzicky pracovat! Pomáhali jsme hrabat seno, pleli jsme mrkev a sbírali hrušky. A se školou jsme od druhého stupně jezdili sbírat brambory. Za peníze! A samozřejmě nádobí, to jsme museli s bráchou mýt každý den! Když jsem zalhala, že jsem dostala poznámku, otec mě seřezal a nechal mě klečet v koutě, čímž se dopustil týrání svěřené osoby. Matka byla tak nevyrovnaná, že když jsme se s bráchou rvali, nezjišťovala, kdo si začal, ale pro jistotu nám vlepila každému jednu zprava a druhou zleva. A když naše zlobení přesáhlo podle ní únosnou mez, dokázala se na nás tak naštvat, že s námi týden nemluvila. To jsme pak zcela jistě citově strádali, takže jsme mohli mít problém se seznamováním a špatné manželství. Naštěstí jsme silné osobnosti a navzdory nevhodné výchově oba žijeme v manželství již pěkně dlouho. Na druhou stranu div, že jsme takovou výchovu vůbec přežili!
A já sama? Když jsem se rozčílila, neudržela jsem se a ječela jsem po dětech, čímž jsme je tak stresovala, že mohli mít problémy ve škole – oba vystudovali jenom jednu vysokou školu, ale mohli – nebýt mě – klidně dvě. Co já jsem jim způsobila diskomfortu – když se třeba zastavili uprostřed silnice a nechtěli jít, klidně jsem je chňapla za flígr a smýkala s nimi na kraj cesty. Představte si to! A nutila jsem je spát po obědě, z čehož má dcera jistě dodnes těžké trauma, protože usnula jen někdy, ale musela aspoň půlhodinku zůstat ležet! A když si její syn ve dvou letech s oblibou lehal na zem, když jsme mu v něčem nechtěli vyhovět, vztekal se, dupal, vřískal, klidně jsem mu naplácala na zadek a hodila si ho buď přes rameno, nebo pod paži a odnesla ho z kaluže, ve které mu evidentně bylo skvěle.
A tak bych mohla pokračovat. Když sečtu dvě a dvě, dopouštěly se naše generace a generace našich rodičů příšerných zvěrstev, a kdyby už tehdy platila Národní strategii prevence násilí na dětech v České republice na období 2008 – 2018, která byla schválena usnesením vlády č. 1139 ze dne 3. 9. 2008, tak snad trávím většinu života v kriminále.
Jo, dnešní děti, teprve ty mají skvělý život. Nikdo na ně nesmí zvýšit hlas, nikdo je nesmí napomenout, aby jim nezpůsobil psychickou újmu. Maminka s dítětem na trojkolce klidně zastaví dopravu, protože dítku se nechce na druhou stranu. V tramvaji posloucháte celou cestu troubení nevycválaného frekventanta mateřské školy stejně jako řvaní či hlasitou hudbu teenagerů. Zkuste napomenout desetileté kluky, kteří se houpají na madlech v tramvaji, nebo upozornit je, že odpadky patří do koše. Se zlou se potážete. A odstrčit kluka, který vám brání vystoupit z vozu, může být vaše konečná. Způsobil jste mu diskomfort a nedej bože, aby někde nahlásil, že jste mu zmáčkl ruku a udělal modřinu. Spousta dětí vycítila, že jsou téměř nedotknutelné, a báječně se jim to zneužívá. Běžně jezdí načerno – jsou přece beztrestné. Podvádějí, prosazují samy sebe na úkor druhých – mají přece práva.
Nejsem pro tělesné tresty. Opravdu jsem jako rodič ve svých očích občas selhala a použila násilí – dítě, když chce, umí rodiče pěkně vytočit, obzvlášť v pubertě. Pak mě to mrzelo, ale… Někdy to prostě jinak nešlo. Zkuste se ale třeba domluvit s batoletem, že něco nesmí, protože to je pro ně nebezpečné! I prof. Matějček hlásal, že plesknout ho přes zadek je pro ně srozumitelnější a hlavně účinné. Došlo to opravdu tak daleko, že učitelé a vychovatelé mají strach dítěti cokoliv vytknout, bojí se všech dotyků – pochvalných i třeba symbolického plesknutí, na internetu se vedou sáhodlouhé diskuse o tom, jestli má učitelka v mateřské škole PRÁVO nutit tříleté dítě po obědě odpočívat a učitelka na základní škole nutit dítě sedět v lavici, když se mu chce procházet po třídě. Dokonce i mnozí rodiče se bojí na veřejnosti svému dítěti něco vytknout, aby nebyli kolemjdoucími osočeni z týrání.
Proč my vždycky všechno doženeme ad absurdum? Myslím, že Úmluva o právech dítěte měla chránit děti před opravdovým týráním a zneužíváním, ale došlo to tak daleko, že učitelka v první třídě se bojí pohladit dítě po ruce, aby nebyla nařčena ze sexuálního obtěžování. Děti jsou náš poklad, naše budoucnost, ale proboha, nevychovávejme z nich spratky, kteří si budou myslet, že všechno je tu pro ně a ony nemusí nic. Vymstí se nám to.
Jaroslava Indrová
Trocha bilancování na závěr roku
Na konci roku je zvykem bilancovat - ohlížet se zpět a zjišťovat, co nám rok minulý dál a vzal, a také si dávat předsevzetí do roku nastávajícího. Tak se na to podívejme.
Jaroslava Indrová
Hloupneme, nebo jsme stále chytřejší?
Na nejmenované významné akci jsem se setkala s jedním svým bývalým studentem - mimochodem úspěšným mladým mužem - který se mě zeptal, jaké jsou dnešní děti. Jsou jiní než my? Tato otázka a text v sobotní Frontě mě přiměly k zamyš
Jaroslava Indrová
Poděkujme básníkovi za krásné slovo
Dnes je to 34 let, co zemřel básník Jan Skácel. Příslušník brněnské skupiny Host do domu, nedostudovaný učitel, který se upsal krásnému slovu.
Jaroslava Indrová
Trápí vás také noční můry?
Noční můry trápí nejen mladé dívky, kterým královna Mab za hříšné myšlenky přičaruje pupínky na nose, ale asi všechny. Občas... Ale u nás snad ty potvory bydlí.
Jaroslava Indrová
Co nám chybí ke štěstí a zdraví...
Neustále se mluví o tom, že v lékárnách chybí penicilin a jak se ministerstvo snaží, aby ho byl dostatek. Poté, co jsem si dnes přečetla výzvu na webovkách SÚKLu,si říkám, jestli to není jen zastírací manévr.
Jaroslava Indrová
Děti, čtěte rodičům!
Akce Celé Česko čte dětem považuji za chvályhodný počin, ale... Neměly by raději číst děti svým rodičům?
Jaroslava Indrová
Umění vstát z popela
Každý rodič je šťastný, když jeho děti v životě uspějí, když dojdou dál než on. A protože já mám "dětí" po čtyřiceti letech ve školství spoustu, pocit spokojenosti a hrdosti zažívám dost často.
Jaroslava Indrová
Zubařina má zlaté dno
Když jsem před mnoha lety studovala, na stáži v Polsku jsem byla překvapena, kolik Poláků má špatný chrup. Podívám-li se dnes kolem sebe, vidím takové lidi i u nás docela běžně.
Jaroslava Indrová
Přijímačky po česku
A je to tady - nejdřív maturanti zahajují písemkami z češtiny a jazyka či matematiky a hned po nich frčí nebohá holátka ze ZŠ k přijímacím zkouškám.
Jaroslava Indrová
Jak jsme se za totáče připravovali na atomovou válku
Jsou to zhruba dva týdny, co děti přinesly pololetní vysvědčení, ale jeden předmět, který na tom mém nechybí, tam nenajdete. Branná výchova.
Jaroslava Indrová
Kašleme na chyby! Pravopis je pro kočku! Je???
Na Seznamu mě zaujal text Zuzany Válkové s názvem Čeština? Báječná, živá řeč. Strach z chyb a změn může být dědictvím 19. století, říkají lingvisté. která třem odborníkům z oboru lingvistika položila stejné otázky.
Jaroslava Indrová
Když si vás osedlá kůň
V dubnu to bude deset let, co jsem přestala být mudlou a stala se součástí celosvětové komunity vyznavačů geocachingu. Neměla jsem touhu "lovit", potřebovala jsem nápovědu v jedné hře.
Jaroslava Indrová
Moje cestování do Prahy
Už třetí rok jezdím celkem pravidelně k lékaři do Prahy. Kontrolu spojím vždy s návštěvou dětí a vnoučat – ostatně i proto jsem si vybrala Prahu a ne Brno, kde se specializované zařízení také nachází.
Jaroslava Indrová
Zase ta pošta
Celá naše rodina se vyhýbá poště jak čert kříži. Pokud je nutné něco odeslat či si nechat poslat, využíváme konkurenci – DPD, PPL, ale suverénně nejvýhodnější je ZÁSILKOVNA. Ovšem občas se poště vyhnout nedá.
Jaroslava Indrová
A zas mám před sebou dilema
Brzy bude mít svátek patron zemí Koruny české, ale ještě před tím nás čekají volby - komunální a část obvodu bude volit i senátora.
Jaroslava Indrová
Nelehký život s berlemi
Na samém počátku léta mě postihl těžký úraz a mou oporou a součástí se na dlouhou dobu staly berle. Dokud na nich člověk není závislý, netuší, jak nelehký je život s nimi.
Jaroslava Indrová
Vzpomínka na maturitu za doby normalizační
Psal se rok 1971, začínala normalizace a mě čekala maturita – z češtiny, nezbytné ruštiny, němčiny a dějepisu.
Jaroslava Indrová
Jak jsem za normalizace skládala maturitní zkoušku
Psal se rok 1971, začínala normalizace a mě čekala maturita – z češtiny, nezbytné ruštiny, němčiny a dějepisu. Už témata písemky byla výživná – v češtině to byl Gottwaldův projev k mládeži jako úvaha, masakr.
Jaroslava Indrová
Český fenomén "taneční"
Zatímco v dospělosti skoro každý vzpomíná na taneční s nostalgickým pousmáním, v době jejich konání to pro většinu bylo, je a zřejmě i bude trauma. Nejslabší jedinci to nedají a místo do zaplacených kurzů chodí za taneční.
Jaroslava Indrová
Jde soudcům vždy o spravedlnost?
Ve svém textu nechci nic a nikoho kritizovat ani odsuzovat, chci se prostě zamyslet nad naší společností v době covidové.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 371
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1912x