Jak mě vzali do školy

19. 08. 2019 14:49:47
Ve školce se mi už nelíbilo. Spaní – a to nemluvím o tom odpoledním - pro mě bylo vždycky ztrátou času. No a ve školce po mě chtěli, abych buď po obědě spala, nebo aspoň dělala, že spím. Obojí bylo pro mě stejně nesnesitelné.

Ještě že babička ve školce pracovala jako pomocná kuchařka na částečný úvazek, takže když šla domů po obědě, brávala si mě s sebou. Jenže to nebylo vždy.

Narodila jsem se sice až v září, správně jsem měla tedy dostat odklad, ale do školy jsem se strašně těšila. Hlavně až budu umět číst a nebudu se muset doprošovat dospělých, aby mi četli. Maminka se mnou tedy absolvovala kolečko u lékařů a psychologů, kteří naštěstí usoudili, že jsem už dost zralá, a nemusím tudíž ještě rok ve školce dozrávat. Osobně si myslím, že to bylo hlavně proto, že jsme byli slabý ročník a nebýt nás podzimních neměl by do školy kdo chodit.

Aktovku mi přinesl už Ježíšek – i s tím rizikem, že bude rok ležet někde na skříni – o prázdninách jsme přikoupili penál a já se tetelila blahem, že mě vzali. Bydleli jsme ve vilové čtvrti na kraji města, ale „dolení“ škola nebyla daleko, tak 10 minut pěšky. Kdepak nějaké vožení dětí autem, beztak ho nikdo z rodičů nás prvňáčků nevlastnil. Maximálně, to ovšem až když nám otrnulo a stali se z nás mazáci, jsme to brali v zimě z kopce na aktovce.

Už večer maminka vše nachystala – parádní oblečení pro sebe i pro mě, ráno mi nezapomněla uvázat do vlasů nezbytnou mašli. Dodnes si pamatuji, že už od sedmi hodin vyhrával místní rozhlas budovatelské písně v pochodovém rytmu, občas místo hudby někdo něco pronesl o důležitosti vzdělání a jak se na nás škola těší, hlavně na prvňáčky.

Před půl osmou – to už jsme byly obě s maminkou vypravené, děda s babičkou mi k polibkům přidávali poslední rady na cestu za vzděláním – někdo zvoní. Nevím, jestli to rodiče věděli dopředu, ale pro mě to byl šok. Před brankou stáli dva „velcí“ studenti – svazáci v tmavě modrých košilích s pionýrským šátkem kolem krku, hoch a dívka, která mi podala rudý karafiát a řekla, že mě vítá mezi školáky a že mě doprovodí do školy. Vzali mě za ruce, stihla jsem se jen ohlédnout, jestli jde maminka taky, a už jsme mašírovali. Už nevím, jestli mě pověstná vyřídilka opustila, nebo jsme si něco říkali, ale vím, že mě opravdu dovedli až do školy, kde nás na školním hřišti přivítal ředitel školy, představil nám i rodičům soudružku učitelku Drášilovou, která si nás odvedla do třídy, kde už na nás na lavicích čekaly slabikáře, několik sešitů, tužky a pastelky. Nádhera!

Když jsem v roce 2003 byla v září na dovolené Hammametu, zažila jsem tam deja-vu. Hudbu, která hrála na plné pecky, dětičky ve školních uniformách, které vedli za ruku starší školáci, proslovy na školním hřišti (viděli jsme tam z hotelového okna). Jen ten začátek měli posunutý na 15. září. Jinak to vypadalo skoro jako v můj první školní den. A k dovršení všeho jsme cestou na pláž potkali malou holčičku ve školní uniformě s maminkou. Kývla na mě, abych se sklonila, a když jsem tak učinila, vlepila mi vlhkou pusu, zamávala a šla dál. Bylo to pro její, nebo mé štěstí? Ten den jsem měla narozeniny, tak jsem to považovala za dárek.

Školu jsme měla tak ráda, že se mi stala celoživotním osudem, ale tak velkolepého uvítání jako 1. září 1959 jsem se nikdy nedočkala. V mé první učitelské štaci mě dokonce školník poslal přezout do šatny, což po mě onen první den nikdo nepožadoval.

Autor: Jaroslava Indrová | pondělí 19.8.2019 14:49 | karma článku: 17.09 | přečteno: 577x

Další články blogera

Jaroslava Indrová

Trocha bilancování na závěr roku

Na konci roku je zvykem bilancovat - ohlížet se zpět a zjišťovat, co nám rok minulý dál a vzal, a také si dávat předsevzetí do roku nastávajícího. Tak se na to podívejme.

29.12.2023 v 8:53 | Karma článku: 9.67 | Přečteno: 171 | Diskuse

Jaroslava Indrová

Hloupneme, nebo jsme stále chytřejší?

Na nejmenované významné akci jsem se setkala s jedním svým bývalým studentem - mimochodem úspěšným mladým mužem - který se mě zeptal, jaké jsou dnešní děti. Jsou jiní než my? Tato otázka a text v sobotní Frontě mě přiměly k zamyš

21.12.2023 v 21:03 | Karma článku: 22.39 | Přečteno: 419 | Diskuse

Jaroslava Indrová

Poděkujme básníkovi za krásné slovo

Dnes je to 34 let, co zemřel básník Jan Skácel. Příslušník brněnské skupiny Host do domu, nedostudovaný učitel, který se upsal krásnému slovu.

16.11.2023 v 14:30 | Karma článku: 11.28 | Přečteno: 181 | Diskuse

Jaroslava Indrová

Trápí vás také noční můry?

Noční můry trápí nejen mladé dívky, kterým královna Mab za hříšné myšlenky přičaruje pupínky na nose, ale asi všechny. Občas... Ale u nás snad ty potvory bydlí.

17.9.2023 v 19:35 | Karma článku: 8.90 | Přečteno: 159 | Diskuse

Další články z rubriky Letní povídka

Danka Štoflová

Jak mi ďábel láskyplně olíznul ruku!

Vdala jsem se za Tammyho, čerokézského indiána, žijícího v New Yorku. Ukázal mi, že život je zvláštní a mnoho věcí nevidím. Jenže já jsem česká holka a vím toho dost. Každý v New Yorku má svého psychoterapeuta, je drahý a k ničemu

27.6.2022 v 13:00 | Karma článku: 46.36 | Přečteno: 10305 | Diskuse

Danka Štoflová

Kulový blesk - aneb Nedám ti svůj hrnec!

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Žijeme v Severní Karolíně, na úpatí Great Smoky Mountains. Indiáni jsou pověstní svojí mlčenlivostí. Tak přesně ta mi leze děsně na nervy.

23.6.2022 v 10:31 | Karma článku: 46.20 | Přečteno: 5613 | Diskuse

Lucie Hejnalová

Na kole kolem a okolo

Pravidelně jezdím na kole. To v mém případě znamená, že si pravidelně jednou za cca 15 let koupím kolo, doladím výbavu a namlouvám sama sobě, jak budu pořád jezdit a kolo se stane mou nedílnou součástí. Hahaha.

22.6.2022 v 17:15 | Karma článku: 15.09 | Přečteno: 369 | Diskuse

Danka Štoflová

Rozkošná sexy piha, přímo pod zadkem!

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Žijeme v Severní Karolíně poblíž indiánské rezervace, snad šťastně. Byla jsem a vždycky budu žárlivá. I když vím, že kolečka osudu zapadla přesně na ta správná místa.

16.6.2022 v 10:53 | Karma článku: 47.11 | Přečteno: 16284 | Diskuse

Danka Štoflová

O dívce jménem Faith

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí, a žijeme v Severní Karolíně poblíž Národního parku Great Smoky Mountains.Indiáni věří, že osudy lidí a naší planety se odvíjí v cyklech.V cyklech zvláštních a neuvěřitelných, až srdce bolí.

14.6.2022 v 9:20 | Karma článku: 46.18 | Přečteno: 4928 | Diskuse
Počet článků 370 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1912

Jsem učitelka, která  i po dlouhé praxi učí ráda. 

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...