Jak jsem cvičila na spartakiádě
Začala jsem plavat, hrát volejbal, občas i basket a pak jsem se začala věnovat aerobiku. Dokonce jsem pár let i učila tělocvik, když bylo potřeba, protože jsem si mezitím udělala cvičitelský průkaz třetí třídy a stala se oficiální cvičitelkou. Pohyb mě začal bavit a vedla jsem k němu i děti. Není divu, že mě má vášeň přivedla v roce 1985 až na Strahov.
Jako děti jsme cvičili spartakiádu povinně, moc mě to nebavilo a nejdál jsme se dostali na okresní stadión v Trutnově; ale tady byla šance dostat se až do Prahy. Bylo to jako zahrát si fotbal na Spartě nebo vystoupit na prknech Národního divadla. Nebylo to ale – jako nic na tomto světě - zadarmo. Jako cvičitelka jsem absolvovala spoustu školení; co nás tam naučili, to jsme předávali dále. Čím bylo vystoupení blíž, tím častěji jsme sestavu pilovaly. Nebylo to nic lehkého, skladba pro ženy a dorostenky – my jsme cvičily ženy a našim náčiním byly kužely – byla náročná, ve velmi svižném tempu. Dřely jsme i o sobotách a nedělích, věnovaly jsme nácviku spoustu volného času. Občas jsme byly tak unavené, že jsme málem neudržely kužely v rukou, natož s nimi provádět různé kejkle – točky, mlýnky, otočky. A to vše za pohybu. Jednou mi vyletěl kužel z ruky a zasáhl mě nad okem. Monokl mi naskočil ihned, ale půlka obličeje se mi vybarvovala postupně, takže jsem týden hrála všemi barvami.
První velké vystoupení bylo na vítkovickém stadiónu, kde se dnes koná Zlatá tretra. Potlesk narvaného stadiónu byl omamný, přestože celý týden před vystoupením lilo a my v bahně ztrácely cvičky a smradem z vysychajícího bahna málem omdlévaly. Následné secvičné, ze kterých mělo vyjít pár hrdinek, jež naše jednota vyšle do Prahy, byly všechno, jen ne pohodové. Podpásovky, nadržování, naschvály, hádky. Před cvičenkami stála vidina čtrnácti dní v Praze, bez dětí, bez každodenních povinností, s možností proběhnout Bránou borců a nechat si zatleskat stovkou tisíc diváků, být v televizi. Jak je vidět, nikdo z nás nebral spartakiádu jako pochlebování režimu, jen jako obrovskou sportovní slavnost a taky možnost vypadnout z každodenního stereotypu. Když jsme předstupovaly před komisi, klepaly se nám nohy, ale daly jsme do toho všechno.
Jelo nás nakonec šest a bylo to krásné! Secvičné s budíčkem kolem třetí ráno, hodinové stání před strahovským stadiónem v zimě a pološeru, narvané autobusy, kterými nás od kolejí na stadión vozili a kde se dalo spát ve stoje, protože nebylo kam propadnout... To vše jsme byly ochotné přežít, abychom se po zbývající čas mohly toulat Prahou, vymetat muzea, galerie, divadla, pyšné na odznak, který jsme všichni měli povinně připnutý na hrudi – stál nás dvě stovky a byl nejen označením cvičence či cvičitele, ale i jízdenkou do metra, vstupenkou do muzeí a galerií. Občas nás někdo zastavil, zeptal se, jakou skladbu cvičíme, a prohlásil, že už se na nás těší.
Přežili jsme i průvod přes Letenskou pláň a vyslechli si povinně projevy státních představitelů. Byla jsem zvědavá hlavně na Husáka, jestli bude konečně mluvit česky. Nezklamal, mluvil opět „československy“. Co říkal, nevím, byli jsme za ta léta vycvičeni příliš neposlouchat, člověka ty kecy jen naštvaly a my si to chtěli užít tak jako olympionici olympiádu. Byla jsem hrdá, že jsem součástí masy sportuchtivých lidí, připadala jsem si opravdu jako olympionik pochodující pod vlajkou stadiónem.
Bránou borců jsem sice nevbíhala, ale když jsem jednou z bran doběhla na své místo a podívala se kolem sebe, uviděla jsem něco, co už nikdy neuvidím. Narvané ochozy plné tleskajících lidí. Už před nástupem nám fandili vojáci, kteří cvičili hned po nás svou tradičně nejtěžší skladbu. Ale tohle jsem – slovy Karla Gotta – opravdu nečekala.
Mám toho za sebou ve svém věku poměrně dost, ale na své strahovské vystoupení – i když jsem byla jen kamínek v mozaice – nikdy nezapomenu. A výčitku, že jsem tím podporovala režim, neberu. Dělala jsem to pro sebe a pro ty, kteří se přišli podívat. Zneužít lze naprosto vše, ostatně i tu olympiádu. Pro mě vystoupení na Strahově zůstane už navždy jedním z nejsilnějších zážitků.
Jaroslava Indrová
Trocha bilancování na závěr roku
Na konci roku je zvykem bilancovat - ohlížet se zpět a zjišťovat, co nám rok minulý dál a vzal, a také si dávat předsevzetí do roku nastávajícího. Tak se na to podívejme.
Jaroslava Indrová
Hloupneme, nebo jsme stále chytřejší?
Na nejmenované významné akci jsem se setkala s jedním svým bývalým studentem - mimochodem úspěšným mladým mužem - který se mě zeptal, jaké jsou dnešní děti. Jsou jiní než my? Tato otázka a text v sobotní Frontě mě přiměly k zamyš
Jaroslava Indrová
Poděkujme básníkovi za krásné slovo
Dnes je to 34 let, co zemřel básník Jan Skácel. Příslušník brněnské skupiny Host do domu, nedostudovaný učitel, který se upsal krásnému slovu.
Jaroslava Indrová
Trápí vás také noční můry?
Noční můry trápí nejen mladé dívky, kterým královna Mab za hříšné myšlenky přičaruje pupínky na nose, ale asi všechny. Občas... Ale u nás snad ty potvory bydlí.
Jaroslava Indrová
Co nám chybí ke štěstí a zdraví...
Neustále se mluví o tom, že v lékárnách chybí penicilin a jak se ministerstvo snaží, aby ho byl dostatek. Poté, co jsem si dnes přečetla výzvu na webovkách SÚKLu,si říkám, jestli to není jen zastírací manévr.
Jaroslava Indrová
Děti, čtěte rodičům!
Akce Celé Česko čte dětem považuji za chvályhodný počin, ale... Neměly by raději číst děti svým rodičům?
Jaroslava Indrová
Umění vstát z popela
Každý rodič je šťastný, když jeho děti v životě uspějí, když dojdou dál než on. A protože já mám "dětí" po čtyřiceti letech ve školství spoustu, pocit spokojenosti a hrdosti zažívám dost často.
Jaroslava Indrová
Zubařina má zlaté dno
Když jsem před mnoha lety studovala, na stáži v Polsku jsem byla překvapena, kolik Poláků má špatný chrup. Podívám-li se dnes kolem sebe, vidím takové lidi i u nás docela běžně.
Jaroslava Indrová
Přijímačky po česku
A je to tady - nejdřív maturanti zahajují písemkami z češtiny a jazyka či matematiky a hned po nich frčí nebohá holátka ze ZŠ k přijímacím zkouškám.
Jaroslava Indrová
Jak jsme se za totáče připravovali na atomovou válku
Jsou to zhruba dva týdny, co děti přinesly pololetní vysvědčení, ale jeden předmět, který na tom mém nechybí, tam nenajdete. Branná výchova.
Jaroslava Indrová
Kašleme na chyby! Pravopis je pro kočku! Je???
Na Seznamu mě zaujal text Zuzany Válkové s názvem Čeština? Báječná, živá řeč. Strach z chyb a změn může být dědictvím 19. století, říkají lingvisté. která třem odborníkům z oboru lingvistika položila stejné otázky.
Jaroslava Indrová
Když si vás osedlá kůň
V dubnu to bude deset let, co jsem přestala být mudlou a stala se součástí celosvětové komunity vyznavačů geocachingu. Neměla jsem touhu "lovit", potřebovala jsem nápovědu v jedné hře.
Jaroslava Indrová
Moje cestování do Prahy
Už třetí rok jezdím celkem pravidelně k lékaři do Prahy. Kontrolu spojím vždy s návštěvou dětí a vnoučat – ostatně i proto jsem si vybrala Prahu a ne Brno, kde se specializované zařízení také nachází.
Jaroslava Indrová
Zase ta pošta
Celá naše rodina se vyhýbá poště jak čert kříži. Pokud je nutné něco odeslat či si nechat poslat, využíváme konkurenci – DPD, PPL, ale suverénně nejvýhodnější je ZÁSILKOVNA. Ovšem občas se poště vyhnout nedá.
Jaroslava Indrová
A zas mám před sebou dilema
Brzy bude mít svátek patron zemí Koruny české, ale ještě před tím nás čekají volby - komunální a část obvodu bude volit i senátora.
Jaroslava Indrová
Nelehký život s berlemi
Na samém počátku léta mě postihl těžký úraz a mou oporou a součástí se na dlouhou dobu staly berle. Dokud na nich člověk není závislý, netuší, jak nelehký je život s nimi.
Jaroslava Indrová
Vzpomínka na maturitu za doby normalizační
Psal se rok 1971, začínala normalizace a mě čekala maturita – z češtiny, nezbytné ruštiny, němčiny a dějepisu.
Jaroslava Indrová
Jak jsem za normalizace skládala maturitní zkoušku
Psal se rok 1971, začínala normalizace a mě čekala maturita – z češtiny, nezbytné ruštiny, němčiny a dějepisu. Už témata písemky byla výživná – v češtině to byl Gottwaldův projev k mládeži jako úvaha, masakr.
Jaroslava Indrová
Český fenomén "taneční"
Zatímco v dospělosti skoro každý vzpomíná na taneční s nostalgickým pousmáním, v době jejich konání to pro většinu bylo, je a zřejmě i bude trauma. Nejslabší jedinci to nedají a místo do zaplacených kurzů chodí za taneční.
Jaroslava Indrová
Jde soudcům vždy o spravedlnost?
Ve svém textu nechci nic a nikoho kritizovat ani odsuzovat, chci se prostě zamyslet nad naší společností v době covidové.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 371
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1912x