První lyžák

18. 08. 2019 14:14:09
Na lyžích jsem jezdila zhruba od čtyř let. Nejdřív jsem dostala tzv. patičkáče, pak dřevěné lyže s „pérákovým“ vázáním.

Špička boty byla upnuta napevno řemínkem a pata volná; teprve kolem 13. roku jsem dostala „moderní“ dřevěné lyže s kovovými hranami a kandahárem – tam už byla pata pevně připnutá k lyži, ale dala se v případě potřeby uvolnit. Je třeba dodat, že délku lyží nám určovala natažená ruka – „kam dosáhneš“ - a délku hůlek naše podpaždí. Takže při výšce 155 cm jsem měla lyže tak o dvacet centimetrů delší. S těmihle parádními lyžemi jsem absolvovala svůj první lyžařský výcvik.

Naše škola vlastnila chatu v Krkonoších kousek pod Klínovou boudou, jezdili jsme na ni i na školu v přírodě. Stála pěkně ve svahu, ovšem po nějakém vleku ani památky. Kdo chtěl jet dolů, musel nejdřív pěkně po svých vystoupat nahoru. A tak to šlo celý den.

Stravování nám zajišťoval vždy někdo z rodičů – v tomto případě „ukecali“ moji absolutně nesportovní maminku. Znamenalo to pro ni dojet na lyžích zhruba 4 km od lanovky na Pláni až na chatu. Nikdy předtím ani potom lyže na noze neměla. Vyzkoušela si to dva dny před odjezdem před domem na rovince a věřila, že to „dá“. Už nikdy jsem neviděla tak zoufalého lyžaře, jako byla ona. Na každém sebemenším kopečku se doslova válela, takže nakonec jí náš tělocvikář nesl batoh a my děti jsme byly pověřeny pomáhat jí ze země a oprašovat ji od sněhu. Pamatuji, že cestou zpět šla za námi pěšky a raději se bořila hluboko do sněhu, než by ta čertova prkýnka znovu obula.

Na chatě byla jen studená voda – přímo z pramene, který neustále tekl, protože běda, kdyby zamrzl. Tu jsme pili, ale v ní jsme se také ráno a večer myli. Br, tak ledovou vodu už dnes nenajdete. Také jsme se střídali v kuchyni. Služba pomáhala zatápět, hlídala oheň – vařilo se na klasickém sporáku, udržovala horkou vodu na kamnech, škrábala brambory. U nádobí se nás střídalo víc, nikdo nebrblal, všichni pomáhali. I když v kuchyni často zůstávali hlavně ti, co neuměli lyžovat a nebo se lehce zranili. Jedním z nich byl i Vlastík, který měl značnou nadváhu, sport mu nešel, zato rád vařil. Kluci mu říkali Pašíku. Maminka si myslela, že je asi Pavlík a že je to milá zdrobnělina, tak ji ještě trochu zjemnila a říkala mu Pašíčku. Moc jim to dohromady pasovalo, proto se chudák Vlastík předposlední den lyžáku osmělil a požádal ji, jestli by mu mohla přestat nadávat a mohla mu říkat Vlastíku. Na tenhle trapas maminka vzpomínala ještě dlouho.

K vrcholným zážitkům našeho lyžáku – vedle slalomových závodů – patřil celodenní výlet na Luční boudu. Pan učitel Václavík byl tvrďák, tak ho nějaké sněžení po ránu nerozhodilo a hnal nás před sebou na těch dlouhatánských sjezdovkách s uvolněnou patkou na Luční a zpět. Počasí bylo, že by psa nevyhnal (na Luční nás přemlouvali, ať tam radši zůstaneme přes noc), ale my nejenže jsme všichni přežili, ale nikdo se neztratil, nebrečel, neonemocněl. A to jsme byli oblečení podobně jako Hanč a Vrbata na onen slavný závod, kde oba zahynuli. Žádné merino, softšel a flís, ale flanelová košile, pletený svetr a šponovky. Jo a košilka! Vzpomínám, že maminky a babičky považovaly za hlavní prevenci umrznutí v zimě košilku – u chlapců tílko. Dodnes na to všechno, když se potkáme, s nostalgií vzpomínáme.

Na „Klínovce“ jsem pak byla na lyžáku ještě jednou, s gymplem, opět jsme tam zažili spoustu legrace, ale to už byl vyšší level. Už jsme měli s sebou mnozí i běžky, spolužačka, která se přistěhovala z Prahy, dokonce i přezkáče a všichni povinně bezpečnostní špičku. Dokonce jsme si troufli dojet na běžkách až do Vrchlabí, s batohy na zádech a sjezdovkami pod paží. Jak říkám, legrace spousta.

V obou případech jsme byli celá třída, nikdo se neulil, nikdo si nestěžoval, žádní rodiče neudělali scénu, všechno proběhlo v pohodě. Všichni přežili studený odchov na chatě, ledovou vodu z pramene, služby v kuchyni a pomoc při nákupech. A co je hlavní: dodnes na to vzpomínáme. V dobrém!

Autor: Jaroslava Indrová | neděle 18.8.2019 14:14 | karma článku: 18.59 | přečteno: 398x

Další články blogera

Jaroslava Indrová

Jak jsme jeli na chmel

Je tu září a sklizeň zeleného zlata se rychle rozjíždí. Romantika studentských brigád je ale ta tam, dnes jsou žádaní spíš důchodci a nezaměstnaní na strojové česání. To my....

4.9.2019 v 19:44 | Karma článku: 20.69 | Přečteno: 504 | Diskuse

Jaroslava Indrová

Jak mě vzali do školy

Ve školce se mi už nelíbilo. Spaní – a to nemluvím o tom odpoledním - pro mě bylo vždycky ztrátou času. No a ve školce po mě chtěli, abych buď po obědě spala, nebo aspoň dělala, že spím. Obojí bylo pro mě stejně nesnesitelné.

19.8.2019 v 14:49 | Karma článku: 15.71 | Přečteno: 421 | Diskuse

Jaroslava Indrová

Záchodová zpěvačka

Sotva jsem se naučila mluvit, začala jsem i zpívat. Zpívala jsem (si) vždy a všude. Zpívaly jsme si s maminkou při vaření oběda, při mytí nádobí, když jsme pekly cukroví. Lidovky, ale i tehdejší hity. Dodnes si je pamatuji.

14.8.2019 v 19:55 | Karma článku: 17.74 | Přečteno: 393 | Diskuse

Další články z rubriky Letní povídka

Šárka Rosová Váňová

Ta pravá česká ,řízkovaná‘

Můj známý mi nedávno vyprávěl... Kdysi při cestě autobusem na dovolenou zažil v reálu podobný film jako Účastníci zájezdu. Naproti přes uličku seděl nějaký táta s mámou a dokonce se tak oslovovali. Učinění Škopkovi to byli.

19.9.2019 v 21:30 | Karma článku: 22.48 | Přečteno: 1101 | Diskuse

Dan Eminger

Jak tátu totálně nasadili

Několik neuměle pospojovaných historek z totálního nasazení, jak mi je vyprávěl můj táta. Co jsem pozapomněl, to jsem si trochu poupravil. Je to povídka, ne souhrn historických, a nebo obecně hlásaných pravd. A je to dlouhý.

19.9.2019 v 14:57 | Karma článku: 17.03 | Přečteno: 375 | Diskuse

Dan Eminger

Normální paranormální příhoda na Kavkaze

Povídka o tom, jak se dá setkat s paranormálními příhodami i když o ně člověk nestojí. A o tom jak se účastníci příhody dozvěděli až po 20 letech, že byla vlastně paranormální. Je fakt strašidelná.

5.9.2019 v 8:41 | Karma článku: 18.35 | Přečteno: 502 | Diskuse

Jaroslava Indrová

Jak jsme jeli na chmel

Je tu září a sklizeň zeleného zlata se rychle rozjíždí. Romantika studentských brigád je ale ta tam, dnes jsou žádaní spíš důchodci a nezaměstnaní na strojové česání. To my....

4.9.2019 v 19:44 | Karma článku: 20.69 | Přečteno: 504 | Diskuse

Vladimír Rýdl

O vteřinu napřed...přesto pomalu

Dalo by se říct, že zažívám taková deja vu. Občas jsem myslí napřed, víc za realitou než normálně. A o tom, a o těchto prožitcích bych vám dnes chtěl napsat...

4.9.2019 v 18:42 | Karma článku: 12.72 | Přečteno: 291 | Diskuse
Počet článků 318 Celková karma 21.39 Průměrná čtenost 1980

Jsem učitelka, která má ráda děti i samu sebe :-) 

Najdete na iDNES.cz