Jak mě vzali do školy

19. 08. 2019 14:49:47
Ve školce se mi už nelíbilo. Spaní – a to nemluvím o tom odpoledním - pro mě bylo vždycky ztrátou času. No a ve školce po mě chtěli, abych buď po obědě spala, nebo aspoň dělala, že spím. Obojí bylo pro mě stejně nesnesitelné.

Ještě že babička ve školce pracovala jako pomocná kuchařka na částečný úvazek, takže když šla domů po obědě, brávala si mě s sebou. Jenže to nebylo vždy.

Narodila jsem se sice až v září, správně jsem měla tedy dostat odklad, ale do školy jsem se strašně těšila. Hlavně až budu umět číst a nebudu se muset doprošovat dospělých, aby mi četli. Maminka se mnou tedy absolvovala kolečko u lékařů a psychologů, kteří naštěstí usoudili, že jsem už dost zralá, a nemusím tudíž ještě rok ve školce dozrávat. Osobně si myslím, že to bylo hlavně proto, že jsme byli slabý ročník a nebýt nás podzimních neměl by do školy kdo chodit.

Aktovku mi přinesl už Ježíšek – i s tím rizikem, že bude rok ležet někde na skříni – o prázdninách jsme přikoupili penál a já se tetelila blahem, že mě vzali. Bydleli jsme ve vilové čtvrti na kraji města, ale „dolení“ škola nebyla daleko, tak 10 minut pěšky. Kdepak nějaké vožení dětí autem, beztak ho nikdo z rodičů nás prvňáčků nevlastnil. Maximálně, to ovšem až když nám otrnulo a stali se z nás mazáci, jsme to brali v zimě z kopce na aktovce.

Už večer maminka vše nachystala – parádní oblečení pro sebe i pro mě, ráno mi nezapomněla uvázat do vlasů nezbytnou mašli. Dodnes si pamatuji, že už od sedmi hodin vyhrával místní rozhlas budovatelské písně v pochodovém rytmu, občas místo hudby někdo něco pronesl o důležitosti vzdělání a jak se na nás škola těší, hlavně na prvňáčky.

Před půl osmou – to už jsme byly obě s maminkou vypravené, děda s babičkou mi k polibkům přidávali poslední rady na cestu za vzděláním – někdo zvoní. Nevím, jestli to rodiče věděli dopředu, ale pro mě to byl šok. Před brankou stáli dva „velcí“ studenti – svazáci v tmavě modrých košilích s pionýrským šátkem kolem krku, hoch a dívka, která mi podala rudý karafiát a řekla, že mě vítá mezi školáky a že mě doprovodí do školy. Vzali mě za ruce, stihla jsem se jen ohlédnout, jestli jde maminka taky, a už jsme mašírovali. Už nevím, jestli mě pověstná vyřídilka opustila, nebo jsme si něco říkali, ale vím, že mě opravdu dovedli až do školy, kde nás na školním hřišti přivítal ředitel školy, představil nám i rodičům soudružku učitelku Drášilovou, která si nás odvedla do třídy, kde už na nás na lavicích čekaly slabikáře, několik sešitů, tužky a pastelky. Nádhera!

Když jsem v roce 2003 byla v září na dovolené Hammametu, zažila jsem tam deja-vu. Hudbu, která hrála na plné pecky, dětičky ve školních uniformách, které vedli za ruku starší školáci, proslovy na školním hřišti (viděli jsme tam z hotelového okna). Jen ten začátek měli posunutý na 15. září. Jinak to vypadalo skoro jako v můj první školní den. A k dovršení všeho jsme cestou na pláž potkali malou holčičku ve školní uniformě s maminkou. Kývla na mě, abych se sklonila, a když jsem tak učinila, vlepila mi vlhkou pusu, zamávala a šla dál. Bylo to pro její, nebo mé štěstí? Ten den jsem měla narozeniny, tak jsem to považovala za dárek.

Školu jsme měla tak ráda, že se mi stala celoživotním osudem, ale tak velkolepého uvítání jako 1. září 1959 jsem se nikdy nedočkala. V mé první učitelské štaci mě dokonce školník poslal přezout do šatny, což po mě onen první den nikdo nepožadoval.

Autor: Jaroslava Indrová | pondělí 19.8.2019 14:49 | karma článku: 15.71 | přečteno: 421x

Další články blogera

Jaroslava Indrová

Jak jsme jeli na chmel

Je tu září a sklizeň zeleného zlata se rychle rozjíždí. Romantika studentských brigád je ale ta tam, dnes jsou žádaní spíš důchodci a nezaměstnaní na strojové česání. To my....

4.9.2019 v 19:44 | Karma článku: 20.69 | Přečteno: 504 | Diskuse

Jaroslava Indrová

První lyžák

Na lyžích jsem jezdila zhruba od čtyř let. Nejdřív jsem dostala tzv. patičkáče, pak dřevěné lyže s „pérákovým“ vázáním.

18.8.2019 v 14:14 | Karma článku: 18.59 | Přečteno: 398 | Diskuse

Jaroslava Indrová

Záchodová zpěvačka

Sotva jsem se naučila mluvit, začala jsem i zpívat. Zpívala jsem (si) vždy a všude. Zpívaly jsme si s maminkou při vaření oběda, při mytí nádobí, když jsme pekly cukroví. Lidovky, ale i tehdejší hity. Dodnes si je pamatuji.

14.8.2019 v 19:55 | Karma článku: 17.74 | Přečteno: 393 | Diskuse

Další články z rubriky Letní povídka

Šárka Rosová Váňová

Ta pravá česká ,řízkovaná‘

Můj známý mi nedávno vyprávěl... Kdysi při cestě autobusem na dovolenou zažil v reálu podobný film jako Účastníci zájezdu. Naproti přes uličku seděl nějaký táta s mámou a dokonce se tak oslovovali. Učinění Škopkovi to byli.

19.9.2019 v 21:30 | Karma článku: 22.48 | Přečteno: 1101 | Diskuse

Dan Eminger

Jak tátu totálně nasadili

Několik neuměle pospojovaných historek z totálního nasazení, jak mi je vyprávěl můj táta. Co jsem pozapomněl, to jsem si trochu poupravil. Je to povídka, ne souhrn historických, a nebo obecně hlásaných pravd. A je to dlouhý.

19.9.2019 v 14:57 | Karma článku: 17.03 | Přečteno: 375 | Diskuse

Dan Eminger

Normální paranormální příhoda na Kavkaze

Povídka o tom, jak se dá setkat s paranormálními příhodami i když o ně člověk nestojí. A o tom jak se účastníci příhody dozvěděli až po 20 letech, že byla vlastně paranormální. Je fakt strašidelná.

5.9.2019 v 8:41 | Karma článku: 18.35 | Přečteno: 502 | Diskuse

Jaroslava Indrová

Jak jsme jeli na chmel

Je tu září a sklizeň zeleného zlata se rychle rozjíždí. Romantika studentských brigád je ale ta tam, dnes jsou žádaní spíš důchodci a nezaměstnaní na strojové česání. To my....

4.9.2019 v 19:44 | Karma článku: 20.69 | Přečteno: 504 | Diskuse

Vladimír Rýdl

O vteřinu napřed...přesto pomalu

Dalo by se říct, že zažívám taková deja vu. Občas jsem myslí napřed, víc za realitou než normálně. A o tom, a o těchto prožitcích bych vám dnes chtěl napsat...

4.9.2019 v 18:42 | Karma článku: 12.72 | Přečteno: 291 | Diskuse
Počet článků 318 Celková karma 21.39 Průměrná čtenost 1980

Jsem učitelka, která má ráda děti i samu sebe :-) 

Najdete na iDNES.cz