Jak jsem cvičila na spartakiádě

20. 10. 2019 14:01:02
Jako dítě jsem byla nemotorná baculka, jako puberťačka spíš chcíplotinka – sečteno a podtrženo, moc sportovní typ jsem nebyla. To se zlomilo až na vysoké.

Začala jsem plavat, hrát volejbal, občas i basket a pak jsem se začala věnovat aerobiku. Dokonce jsem pár let i učila tělocvik, když bylo potřeba, protože jsem si mezitím udělala cvičitelský průkaz třetí třídy a stala se oficiální cvičitelkou. Pohyb mě začal bavit a vedla jsem k němu i děti. Není divu, že mě má vášeň přivedla v roce 1985 až na Strahov.

Jako děti jsme cvičili spartakiádu povinně, moc mě to nebavilo a nejdál jsme se dostali na okresní stadión v Trutnově; ale tady byla šance dostat se až do Prahy. Bylo to jako zahrát si fotbal na Spartě nebo vystoupit na prknech Národního divadla. Nebylo to ale – jako nic na tomto světě - zadarmo. Jako cvičitelka jsem absolvovala spoustu školení; co nás tam naučili, to jsme předávali dále. Čím bylo vystoupení blíž, tím častěji jsme sestavu pilovaly. Nebylo to nic lehkého, skladba pro ženy a dorostenky – my jsme cvičily ženy a našim náčiním byly kužely – byla náročná, ve velmi svižném tempu. Dřely jsme i o sobotách a nedělích, věnovaly jsme nácviku spoustu volného času. Občas jsme byly tak unavené, že jsme málem neudržely kužely v rukou, natož s nimi provádět různé kejkle – točky, mlýnky, otočky. A to vše za pohybu. Jednou mi vyletěl kužel z ruky a zasáhl mě nad okem. Monokl mi naskočil ihned, ale půlka obličeje se mi vybarvovala postupně, takže jsem týden hrála všemi barvami.

První velké vystoupení bylo na vítkovickém stadiónu, kde se dnes koná Zlatá tretra. Potlesk narvaného stadiónu byl omamný, přestože celý týden před vystoupením lilo a my v bahně ztrácely cvičky a smradem z vysychajícího bahna málem omdlévaly. Následné secvičné, ze kterých mělo vyjít pár hrdinek, jež naše jednota vyšle do Prahy, byly všechno, jen ne pohodové. Podpásovky, nadržování, naschvály, hádky. Před cvičenkami stála vidina čtrnácti dní v Praze, bez dětí, bez každodenních povinností, s možností proběhnout Bránou borců a nechat si zatleskat stovkou tisíc diváků, být v televizi. Jak je vidět, nikdo z nás nebral spartakiádu jako pochlebování režimu, jen jako obrovskou sportovní slavnost a taky možnost vypadnout z každodenního stereotypu. Když jsme předstupovaly před komisi, klepaly se nám nohy, ale daly jsme do toho všechno.

Jelo nás nakonec šest a bylo to krásné! Secvičné s budíčkem kolem třetí ráno, hodinové stání před strahovským stadiónem v zimě a pološeru, narvané autobusy, kterými nás od kolejí na stadión vozili a kde se dalo spát ve stoje, protože nebylo kam propadnout... To vše jsme byly ochotné přežít, abychom se po zbývající čas mohly toulat Prahou, vymetat muzea, galerie, divadla, pyšné na odznak, který jsme všichni měli povinně připnutý na hrudi – stál nás dvě stovky a byl nejen označením cvičence či cvičitele, ale i jízdenkou do metra, vstupenkou do muzeí a galerií. Občas nás někdo zastavil, zeptal se, jakou skladbu cvičíme, a prohlásil, že už se na nás těší.

Přežili jsme i průvod přes Letenskou pláň a vyslechli si povinně projevy státních představitelů. Byla jsem zvědavá hlavně na Husáka, jestli bude konečně mluvit česky. Nezklamal, mluvil opět „československy“. Co říkal, nevím, byli jsme za ta léta vycvičeni příliš neposlouchat, člověka ty kecy jen naštvaly a my si to chtěli užít tak jako olympionici olympiádu. Byla jsem hrdá, že jsem součástí masy sportuchtivých lidí, připadala jsem si opravdu jako olympionik pochodující pod vlajkou stadiónem.

Bránou borců jsem sice nevbíhala, ale když jsem jednou z bran doběhla na své místo a podívala se kolem sebe, uviděla jsem něco, co už nikdy neuvidím. Narvané ochozy plné tleskajících lidí. Už před nástupem nám fandili vojáci, kteří cvičili hned po nás svou tradičně nejtěžší skladbu. Ale tohle jsem – slovy Karla Gotta – opravdu nečekala.

Mám toho za sebou ve svém věku poměrně dost, ale na své strahovské vystoupení – i když jsem byla jen kamínek v mozaice – nikdy nezapomenu. A výčitku, že jsem tím podporovala režim, neberu. Dělala jsem to pro sebe a pro ty, kteří se přišli podívat. Zneužít lze naprosto vše, ostatně i tu olympiádu. Pro mě vystoupení na Strahově zůstane už navždy jedním z nejsilnějších zážitků.

Autor: Jaroslava Indrová | neděle 20.10.2019 14:01 | karma článku: 29.31 | přečteno: 869x

Další články blogera

Jaroslava Indrová

Poslední (?) vyjížďka

Minulý čtvrtek bylo ještě nádherné, skoro letní počasí, které přímo vybízelo k výjezdu na kole. Původně jsem chtěla jít běhat, ale kolo zvítězilo.

2.11.2019 v 10:30 | Karma článku: 11.24 | Přečteno: 218 | Diskuse

Jaroslava Indrová

Jak chytit ptáčka na lep

Včera jsem měla zajímavý telefonní hovor. Volali mi z T-Mobilu. Že prý mám chybu na simkartě a musím se během dvou dnů dostavit na pobočku, aby mi ji opravili.

22.10.2019 v 16:15 | Karma článku: 34.08 | Přečteno: 1313 | Diskuse

Jaroslava Indrová

Jak jsem dělala autoškolu

Autoškolu jsem dělala dálkově. V osmdesátých letech to šlo. Znamenalo to, že první pomoc a údržbu vozidla si nastuduji sama a místo výuky jsem si byla čtyřikrát napsat cvičně test. Povinně jsem musela absolvovat jízdy na trenažéru

21.10.2019 v 18:29 | Karma článku: 18.11 | Přečteno: 482 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Milan Vít

150 I Konec dobrý, všechno dobré!

'Odvolávám, co jsem napsal a znovu píšu, co jsem možná odvolal!' Proč? Protože se nám náš komorní příběh o komunikaci dvou lidí - technikou 21. století nijak zvlášť nedotčených - poněkud komplikuje, mění směr, rychlost i smysl...

19.11.2019 v 6:00 | Karma článku: 3.84 | Přečteno: 138 | Diskuse

Lubomír Mokráš

Jak se stal plyšák plešákem

Už je to dva roky, co jsem zkusil mým dětem napsat pohádku. Přišlo mi, že mají moc hraček, a že si jich neváží. Posuďte sami, jak se mi to povedlo...

18.11.2019 v 6:11 | Karma článku: 4.78 | Přečteno: 112 | Diskuse

Pavel Hewlit

O sebevědomém Koblížkovi (nedělní pohádka, ta od dvou)

Na pohádkách je milé, že každý posluchač, čtenář či divák si může svým způsobem vyložit její smysl. Proto u pohádek víc než jinde platí, abyste neříkali, o čem jsou – mohou být totiž o něčem jiném. O něčem, co sami nechcete.

17.11.2019 v 14:05 | Karma článku: 10.66 | Přečteno: 315 | Diskuse

Dita Jarošová

Letná- sklizeň ...

Letná nezklamala, ba naopak, krásné setkání lidí, kteří mají touhu svobodně vyjádřit svůj názor, kteří věří, že demokracie není pouhé slovo. Přišli ze všech koutů země a nalézali symbiózu, porozumění, vzájemný respekt.

17.11.2019 v 12:01 | Karma článku: 19.47 | Přečteno: 585 | Diskuse

Dita Jarošová

Maruko

"Miluju píseň Maruko s Juditou Čeřovskou. Ráda chodím do společnosti a také na vernisáže..." Sděluje seznamce paní Magda. Ráda by se seznámila s nějakým štramákem. "Jestli hraje šachy, tak ano, půjdu s ním na večeři, zní to slibně

17.11.2019 v 10:18 | Karma článku: 9.76 | Přečteno: 245 | Diskuse
Počet článků 325 Celková karma 27.32 Průměrná čtenost 1985

Jsem učitelka, která má ráda děti i samu sebe :-) 

Najdete na iDNES.cz