A právě holuby považuji za stejně obtížné jako potkany. Jsou vypasení, krásně se jim leskne peří, vlezou všude, téměř se nebojí a svým trusem ničí, co se dá. Holubi prý hnízdí dvakrát za rok a první šichta jim právě začala. Všude kolem lidských příbytků vidíte poletující holuby s větvičkami v zobáku, jak se snaží někde založit hnízdo. Už dávno neplatí, že si je staví v rozsochách stromů. Kdepak. Teď frčí parapety, balkóny, stříšky a římsy.
Jsem milovník přírody a klidně bych holubům odpustila, že ráno kolem čtvrté zasednou na parapet okna mé ložnice a začnou s hlasitostí podobnou té od traktoru to své vrkú vrkú vrkú. Ale neodpustím jim, že přitom parapet příšerně pokálí, a snažím-li se jejich trus umýt, smývám s trusem i barvu.
Před okny našeho domu rostou břízy, které dosahují zhruba do výšky sedmého patra. A ty potvory se přetahují o místo na samé špici stromu, na snad nejtenčí větvičce, kde se houpou ve větru a vítězoslavně halekají do okolí, aby ukázali, jací jsou borci. Když si představím, že každý z holubů, který žije na našem sídlišti vychová dvě mláďata ročně (pár prý má dvakrát do roka po dvou mláďatech), tak za pět let jich tu bude víc než nás lidí. A to jsou parky a náměstí, kde staroušci s vnoučátky sedí a vypasené potvory dokrmují, ty jim lezou málem po hlavě a značkují si při přeletu vše, co se pod nimi nachází. Víte jak špatně se dostává holubí trus z vlasů?
Když jsme před nedávnem opravovali fasádu našeho jedenáctipatrového domu, nechali jsme nastříkat za šech čtyř stran siluety dravců. Holubi se jich báli tak dva měsíce, pak na ně doslova to co mouchy na císaře pána. Já mám dvě takové siluety nalepené na skle lodžie, a přesto jsem několikrát přistihla holuba, jak sedí v truhlíku mezi rozkvetlými muškáty a drtí je svým vykrmeným zadkem. Sousedi dvě patra nad námi si koupili maketu havrana a prý ji musí co dva dny stěhovat z místa na místo, protože po týdnu by si mazaný holub klidně sedl havranovi na hlavu.
Ovšem největší zábavu zažíváme právě teď. Holubí pár si vyhlídl právě naše okna a začal snášet větvičky na stavbu hnízda. A to nikoliv na tu stranu, kde běžně větráme, ale do opačného rohu, kde máme sítě a kam není přístup. Manžel jim vyhlásil válku a běhá v pravidelných intervalech od jednoho okna k druhému a větvičky shazuje koštětem. Totéž činí i sousedka nad námi, ale holubi jsou mazaní. Počkají hodinu dvě a zkusí to znovu. Už to pár dní trvá a jsem moc zvědavá, kdo to vydrží déle.
Kdysi mě k ránu budil svým zpěvem špaček, ale toho jsem neviděla, ani nepamatuji. Nebo takové čimčarání vrabců, které pamatuji z dětství. Pod střechami v rozích mívaly svá hnízda vlaštovky a jiřičky. V zimě přilétaly ke krmítku modřinky a koňadry. A slyšet vrznout v dubnu skřivana! Dnes zhola nemožné. Jako by všichni zmizeli z povrchu zemského. Nebo aspoň z města. Nejen že měníme klima, ale už jsme změnili i osazenstvo našeho okolí. Rok 2000 sice zpěvní ptáci přežili, ale asi jsou někde v ilegalitě, protože se jim nechce zápasit o životní prostor s vypasenými holuby a drzými strakami. Nemělo by se s tím konečně něco dělat? Nechci, aby se má vnoučata musela chodit dívat do ZOO nejen na kozu a krávu, ale i na špačka a vlaštovku.
