Už dva a půl roku nežijeme normálně. Pod hrozbou covidu se chováme různě - někteří z nás mají z nemoci strach, jiní respekt a další nemoc banalizují a na veškerá opatření kašlou. To jsou ti, kteří v samoobsluze pouze povytáhnou triko přes ústa či maximálně na ně přiloží kapesník. V tramvají mají zakrytou bradu nebo vůbec roušku nevedou. Veškerá opatření proti nemoci negují a klidně protestují veřejně - podepisují petice, demonstrují. Nechápu je, ačkoliv rozumím tomu, že se cítí být manipulováni a chtěli by - jako batole v období vzdoru - o všem rozhodovat sami. Všichni rodiče znají dětské: Já sám! A všichni taky víme, že batolata z toho "vyrostou", ale oni? Tihle lidé negují téměř všechna rozhodnutí vlády - často nechodí volit, a proto nemusejí poslouchat. Myslí si...
Neříkám, že všichni tito "odpírači" mají IQ tykve, ale občas tak jednají. A ještě horší je, když se do jejich čela postaví VIP osobnosti, jako je Václav Klaus. V době vrcholící pandemie, kdy zdravotníci "padají na hubu", je uspořádána demonstrace, kde jsou lidé bez roušek natěsnáni jak slepice v kleci. Zajímalo by mě, kolik z nich to odneslo a z demonstrací si domů přivezli nákazu.
Říká se, že mnohé zkušenosti jsou generačně nepřenositelné. Ale o karanténě, izolaci, ochraně před infekci, očkování - o všem jsme byli poučení již před několika generacemi. Víme, že očkování vymýtilo neštovice, obrnu - já ještě z dětství pamatuji kulhající děti či děti na vozíku přijíždějící do Janských Lázní na zotavenou po prodělané obrně. Už ale nepamatujeme, že ti, kteří se očkovali jako první generace, "riskovali" podobně jako my dnes, když se nechali očkovat ne příliš vyzkoušenou vakcínou. Někde se začít musí.
Ale toto pořád není to hlavní, co mě trápí. To je konání a jednání soudů - těch, kteří dávají řád celé společnosti. Soudy by měly být spravedlivé, nezaujaté. Věřila jsem vždy, že když se dostanu do jejich "spárů", rozhodnou o vině či nevině podle pravdy. V poslední době o tom stále víc pochybuji. Soudům totiž nejde o pravdu, ale o rétoriku a slovíčkaření. Není nutné mít pravdu, ale o své pravdě přesvědčit. Jak jinak chápat rozhodnutí - jedno z mnoha - Nejvyššího správního soudu o nošení respirátorů. České soudy jsou stále - a po coronaviru ještě více - zahlcené případy k řešení, ale na takovou "ptákovinu" si čas i peníze najdou. Ano, chápu astmatika, že má s nošením respirátoru problém, ale většina to přesto zvládne. V takovém případě přece platí, že přednost má to, co je přínosné pro většinu. A nevím, jestli bych chtěla např. ve vlaku sedět tři hodiny vedle někoho, o kom nic nevím a kdo nemá žádnou roušku. A nehrozí právě astmatikům, že nakazí-li se covidem, skončí na JIPce?
Ale to stále není to hlavní, co mi na tom všem vadí. Vadí mi, že důvodem hrozby zrušení nařízení vlády o nošení respirátorů ve veřejných budovách a dopravních prostředcích není jeho nesmyslnost, ale to, že nebylo náležitě odůvodněno. Mluvčí, který vše vysvětloval v rozhlase, prohlásil, že soud nezpochybňuje samo rozhodnutí, považuje ho za správné, ale... Ministerstvo dostalo tři dny na doplnění odůvodnění. Ministr na to ihned zareagoval a sdělil, že odůvodnění bude doplněno, aniž by se měnil "normativní text".
Jednání soudu spotřebuje čas mnoha lidí, stojí nemalé peníze a výsledek tento? Považuji to za mrhání obojím. A navíc ztrácím důvěru v soudy, pro který jsou zřejmě "kecy" víc než pravda.
A stejně tak, jako mi vadí rozhodnutí soudní instituce, vadí mi to, že vláda "sklapne kufry" a okamžitě zmírní svá nařízení. Stejně za to sklidí jen další kritiku, že nařízení jsou kvůli neustálým úpravám nečitelná.
Nemyslím si, že v jiných zemích to je zcela jinak, ale u nás asi blbneme nejvíc. Blíží se volby, tak kdo může, přihřívá si polívčičku na covidovém sporáku. Aby se nám to s příchodem podzimu nevymstilo.
