Jde soudcům vždy o spravedlnost?
Už dva a půl roku nežijeme normálně. Pod hrozbou covidu se chováme různě - někteří z nás mají z nemoci strach, jiní respekt a další nemoc banalizují a na veškerá opatření kašlou. To jsou ti, kteří v samoobsluze pouze povytáhnou triko přes ústa či maximálně na ně přiloží kapesník. V tramvají mají zakrytou bradu nebo vůbec roušku nevedou. Veškerá opatření proti nemoci negují a klidně protestují veřejně - podepisují petice, demonstrují. Nechápu je, ačkoliv rozumím tomu, že se cítí být manipulováni a chtěli by - jako batole v období vzdoru - o všem rozhodovat sami. Všichni rodiče znají dětské: Já sám! A všichni taky víme, že batolata z toho "vyrostou", ale oni? Tihle lidé negují téměř všechna rozhodnutí vlády - často nechodí volit, a proto nemusejí poslouchat. Myslí si...
Neříkám, že všichni tito "odpírači" mají IQ tykve, ale občas tak jednají. A ještě horší je, když se do jejich čela postaví VIP osobnosti, jako je Václav Klaus. V době vrcholící pandemie, kdy zdravotníci "padají na hubu", je uspořádána demonstrace, kde jsou lidé bez roušek natěsnáni jak slepice v kleci. Zajímalo by mě, kolik z nich to odneslo a z demonstrací si domů přivezli nákazu.
Říká se, že mnohé zkušenosti jsou generačně nepřenositelné. Ale o karanténě, izolaci, ochraně před infekci, očkování - o všem jsme byli poučení již před několika generacemi. Víme, že očkování vymýtilo neštovice, obrnu - já ještě z dětství pamatuji kulhající děti či děti na vozíku přijíždějící do Janských Lázní na zotavenou po prodělané obrně. Už ale nepamatujeme, že ti, kteří se očkovali jako první generace, "riskovali" podobně jako my dnes, když se nechali očkovat ne příliš vyzkoušenou vakcínou. Někde se začít musí.
Ale toto pořád není to hlavní, co mě trápí. To je konání a jednání soudů - těch, kteří dávají řád celé společnosti. Soudy by měly být spravedlivé, nezaujaté. Věřila jsem vždy, že když se dostanu do jejich "spárů", rozhodnou o vině či nevině podle pravdy. V poslední době o tom stále víc pochybuji. Soudům totiž nejde o pravdu, ale o rétoriku a slovíčkaření. Není nutné mít pravdu, ale o své pravdě přesvědčit. Jak jinak chápat rozhodnutí - jedno z mnoha - Nejvyššího správního soudu o nošení respirátorů. České soudy jsou stále - a po coronaviru ještě více - zahlcené případy k řešení, ale na takovou "ptákovinu" si čas i peníze najdou. Ano, chápu astmatika, že má s nošením respirátoru problém, ale většina to přesto zvládne. V takovém případě přece platí, že přednost má to, co je přínosné pro většinu. A nevím, jestli bych chtěla např. ve vlaku sedět tři hodiny vedle někoho, o kom nic nevím a kdo nemá žádnou roušku. A nehrozí právě astmatikům, že nakazí-li se covidem, skončí na JIPce?
Ale to stále není to hlavní, co mi na tom všem vadí. Vadí mi, že důvodem hrozby zrušení nařízení vlády o nošení respirátorů ve veřejných budovách a dopravních prostředcích není jeho nesmyslnost, ale to, že nebylo náležitě odůvodněno. Mluvčí, který vše vysvětloval v rozhlase, prohlásil, že soud nezpochybňuje samo rozhodnutí, považuje ho za správné, ale... Ministerstvo dostalo tři dny na doplnění odůvodnění. Ministr na to ihned zareagoval a sdělil, že odůvodnění bude doplněno, aniž by se měnil "normativní text".
Jednání soudu spotřebuje čas mnoha lidí, stojí nemalé peníze a výsledek tento? Považuji to za mrhání obojím. A navíc ztrácím důvěru v soudy, pro který jsou zřejmě "kecy" víc než pravda.
A stejně tak, jako mi vadí rozhodnutí soudní instituce, vadí mi to, že vláda "sklapne kufry" a okamžitě zmírní svá nařízení. Stejně za to sklidí jen další kritiku, že nařízení jsou kvůli neustálým úpravám nečitelná.
Nemyslím si, že v jiných zemích to je zcela jinak, ale u nás asi blbneme nejvíc. Blíží se volby, tak kdo může, přihřívá si polívčičku na covidovém sporáku. Aby se nám to s příchodem podzimu nevymstilo.
Jaroslava Indrová
Trocha bilancování na závěr roku
Na konci roku je zvykem bilancovat - ohlížet se zpět a zjišťovat, co nám rok minulý dál a vzal, a také si dávat předsevzetí do roku nastávajícího. Tak se na to podívejme.
Jaroslava Indrová
Hloupneme, nebo jsme stále chytřejší?
Na nejmenované významné akci jsem se setkala s jedním svým bývalým studentem - mimochodem úspěšným mladým mužem - který se mě zeptal, jaké jsou dnešní děti. Jsou jiní než my? Tato otázka a text v sobotní Frontě mě přiměly k zamyš
Jaroslava Indrová
Poděkujme básníkovi za krásné slovo
Dnes je to 34 let, co zemřel básník Jan Skácel. Příslušník brněnské skupiny Host do domu, nedostudovaný učitel, který se upsal krásnému slovu.
Jaroslava Indrová
Trápí vás také noční můry?
Noční můry trápí nejen mladé dívky, kterým královna Mab za hříšné myšlenky přičaruje pupínky na nose, ale asi všechny. Občas... Ale u nás snad ty potvory bydlí.
Jaroslava Indrová
Co nám chybí ke štěstí a zdraví...
Neustále se mluví o tom, že v lékárnách chybí penicilin a jak se ministerstvo snaží, aby ho byl dostatek. Poté, co jsem si dnes přečetla výzvu na webovkách SÚKLu,si říkám, jestli to není jen zastírací manévr.
Jaroslava Indrová
Děti, čtěte rodičům!
Akce Celé Česko čte dětem považuji za chvályhodný počin, ale... Neměly by raději číst děti svým rodičům?
Jaroslava Indrová
Umění vstát z popela
Každý rodič je šťastný, když jeho děti v životě uspějí, když dojdou dál než on. A protože já mám "dětí" po čtyřiceti letech ve školství spoustu, pocit spokojenosti a hrdosti zažívám dost často.
Jaroslava Indrová
Zubařina má zlaté dno
Když jsem před mnoha lety studovala, na stáži v Polsku jsem byla překvapena, kolik Poláků má špatný chrup. Podívám-li se dnes kolem sebe, vidím takové lidi i u nás docela běžně.
Jaroslava Indrová
Přijímačky po česku
A je to tady - nejdřív maturanti zahajují písemkami z češtiny a jazyka či matematiky a hned po nich frčí nebohá holátka ze ZŠ k přijímacím zkouškám.
Jaroslava Indrová
Jak jsme se za totáče připravovali na atomovou válku
Jsou to zhruba dva týdny, co děti přinesly pololetní vysvědčení, ale jeden předmět, který na tom mém nechybí, tam nenajdete. Branná výchova.
Jaroslava Indrová
Kašleme na chyby! Pravopis je pro kočku! Je???
Na Seznamu mě zaujal text Zuzany Válkové s názvem Čeština? Báječná, živá řeč. Strach z chyb a změn může být dědictvím 19. století, říkají lingvisté. která třem odborníkům z oboru lingvistika položila stejné otázky.
Jaroslava Indrová
Když si vás osedlá kůň
V dubnu to bude deset let, co jsem přestala být mudlou a stala se součástí celosvětové komunity vyznavačů geocachingu. Neměla jsem touhu "lovit", potřebovala jsem nápovědu v jedné hře.
Jaroslava Indrová
Moje cestování do Prahy
Už třetí rok jezdím celkem pravidelně k lékaři do Prahy. Kontrolu spojím vždy s návštěvou dětí a vnoučat – ostatně i proto jsem si vybrala Prahu a ne Brno, kde se specializované zařízení také nachází.
Jaroslava Indrová
Zase ta pošta
Celá naše rodina se vyhýbá poště jak čert kříži. Pokud je nutné něco odeslat či si nechat poslat, využíváme konkurenci – DPD, PPL, ale suverénně nejvýhodnější je ZÁSILKOVNA. Ovšem občas se poště vyhnout nedá.
Jaroslava Indrová
A zas mám před sebou dilema
Brzy bude mít svátek patron zemí Koruny české, ale ještě před tím nás čekají volby - komunální a část obvodu bude volit i senátora.
Jaroslava Indrová
Nelehký život s berlemi
Na samém počátku léta mě postihl těžký úraz a mou oporou a součástí se na dlouhou dobu staly berle. Dokud na nich člověk není závislý, netuší, jak nelehký je život s nimi.
Jaroslava Indrová
Vzpomínka na maturitu za doby normalizační
Psal se rok 1971, začínala normalizace a mě čekala maturita – z češtiny, nezbytné ruštiny, němčiny a dějepisu.
Jaroslava Indrová
Jak jsem za normalizace skládala maturitní zkoušku
Psal se rok 1971, začínala normalizace a mě čekala maturita – z češtiny, nezbytné ruštiny, němčiny a dějepisu. Už témata písemky byla výživná – v češtině to byl Gottwaldův projev k mládeži jako úvaha, masakr.
Jaroslava Indrová
Český fenomén "taneční"
Zatímco v dospělosti skoro každý vzpomíná na taneční s nostalgickým pousmáním, v době jejich konání to pro většinu bylo, je a zřejmě i bude trauma. Nejslabší jedinci to nedají a místo do zaplacených kurzů chodí za taneční.
Jaroslava Indrová
Cyklisté a "cyklisté"
Už když jsem byla malá, věděla jsem, že kolo musí mít dvě brzdy - to tatínek pečlivě hlídal, světlo, to jsme většinou neměli, protože jsme jezdili jen ve dne a kola leccos pamatovala, a především ZVONEK.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 371
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1912x