Jak jsem si lámala kosti

Jako dítě jsem často padala a opravdu často přesně tak, jak říkala Juliina chůva – na nos. I proto mám (jako Nohavica) jizvu na rtu, na nose, zašitou tvář. Padala jsem na lyžích, na kole, měla jsem odřená kolena i pořezané prsty.

Prostě normální děcko, které tráví většinu volného času venku. Jedno se mi ale úspěšně vyhýbalo – nikdy jsem si nic nezlomila – tedy až na prostředníček pravé ruky, který nevydržel úder pětikilové vrhačské koule, když jsme si s ní s kamarádkou o přestávce před tělocvikem přes zákaz házely a já ji nechytila.

Další zlomeninu jsme utrpěla přibližně o dvacet let později, když jsem ve spěchu nevybrala zatáčku a zlomila si  malíček na levé noze o  „futra“ kuchyňských dveří. Třetí v pořadí byl palec na opačné noze, který jsem si zlomila „díky“ frajerským prstovým ponožkám a bordelářům v septimě, kde jsem – opět – zakopla, tentokrát o nezastrčenou židli. Ani jedno se neřeší sádrou, jen leukoplastí. Takže „opravdové“ zlomeniny se mi dlouho vyhýbaly. Až před třemi lety.

Manžel si koupil elektrokolo, zatímco já jsem se zařekla, že NIKDY. Jenže jak se říká, neříkej nikdy nikdy, nakonec jsem si ho koupila taky, protože do kopce jsem mu prostě nestačila. A tím to všechno začalo. Jeden  z posledních říjnových dnů, krásné počasí, teplo jako v létě. „Vyrazíme si na poslední projížďku“ – už nevím, kdo z nás to řekl, ale neměl to dělat, protože pro mě se stala na dlouho opravdu tou poslední. Cestou zpět – pár kilometrů od domova – musíme přejet železnou lávku pro pěší. Uprostřed cesty je kůl, který má zamezit vjezd aut a motorek (ty tam klidně vjíždějí, když si chtějí zkrátit cestu).  Nájezd na lávku je pěkně do kopečka, a protože za roh není vidět, často se těsně před vámi vynoří někdo, koho jste tam nečekali. Proto je třeba pěkně zpomalit, což jsem udělala, ale nezvyklá na to, že rychlost na elektrokole nereguluje síla šlápnutí, ale zařazený rychlostní stupeň, přidala jsem moc a kolo mě shodilo; bohužel na zábradlí, které se ukázalo mnohem pevnější než má pravá ruku.

Tehdy jsem poprvé jela s houkačkou a netušila, že to není naposled.

Lékaři udělali, co mohli, mám v ruce kus titanového drátu, ale něco tam drhlo, tak jsem se po více než dvou letech odhodlala na další operaci, která mi měla vrátit původní rozsah pohybu. Operace se prý povedla, po pár týdnech jsem měla začít rehabilitovat, ale na to už nedošlo, protože mě čekala další jízda „rychlou“.

Kamarádka moc toužila vidět hru Špinarka, která ale byla pořád vyprodaná, takže když VŠB zajistila představení pro své zaměstnance ke dni učitelů, s jásotem mi hlásila, že má dokonce dvě vstupenky. Jenže – covid! Den učitelů dávno pryč, odmaturovalo se, odstátnicovalo a den D konečně přišel. To datum – 2. června - asi dlouho nazapomenu. Nejen proto, že to to bylo skvělé  - představitelka mrňavé baculaté Špinarky  nejen že vypadala skoro stejně, ale když „zaječela“, jako by Věrka vstala z mrtvých. Prostě skvělý zážitek.

Byl krásný večer, tak jsme se rozhodly jít domů pěšky – proti původnímu rozhodnutí použít MHD, což dobrý nápad rozhodně nebyl. Šly jsme pomalu, probíraly výkony herců, když vtom se kamarádka poroučí k zemi (prý se jí podlomila noha). Instinktivně natáhnu ruku, že ji zachytím, jenže ona mě strhla na sebe a já, abych nespadla přímo na ni, se stočím a třísknu sebou o beton. Ihned k nám běží manželský pár, který nás chvilku před tím míjel, ale my obě hned vyskakujeme na nohy a děkujeme za nabídnutou pomoc s tím, že vše je OK. Jenže není. Podezřele mě bolí tříslo, ale hrdinně tvrdím, že to rozchodím.

Oněch 700 m domů jsem šla čím dál pomaleji a obtížněji, ale hrdinně jsem došla. Ráno mi přišla SMS, zda jsem to rozchodila, jenže to už jsem musela sobě i okolí přiznat že ne a jela jsem po druhé. Na ústředně už ani nechtěli nacionanále, protože: „Paní už jsme vezli“ a lékař, který mi dával nohu dohromady, mě poznal, protože to byl ten samý, který mi operoval před pár týdny ruku.

Byly z toho zpackané prázdniny strávené po nemocnicích s berlemi a v bolestech. Za co? Trest za to, že jsem se posmívala kolegům, že budu mít o měsíc delší prázdniny. Měla jsem, ale moc jsem si je neužila. Nikdy se nechlubte a neposmívejte, nebo budete – stejně jako já – po zásluze potrestáni.